Výlet na Bajkal - část třetí

Po zaplacení nekřesťanské ceny se "slevou" jsme byli pěkně nasraní, co si budem. Následně zjišťujeme, že druhá skupina zažívá nefalšovanou ruskou veselku na ubytování a chceme se přidat, protože jsme tam měli bydlet taky! Samozřejmě nás tam majitelka vyhodí se slovy "vy tady nebydlíte". Nasraní ještě víc jdeme spát. Když si udělám své zpátky do minulosti, tak jsem rád já i mé játra, že jsme nezůstali, jelikož náš stav a následující den se bude velmi lišit od druhé skupiny.

Ráno se probouzíme vyspaní do růžova, máme nachystanou snídani, batohy si necháváme u provozního. Využíváme všech služeb hotelu, když už jsme si to zaplatili. Ještě jednou zkoušíme probudit členy z druhé skupiny. Marně, nejspíš jsou ještě v komatu. Rozhodli jsme se vyrazit na menší procházku, a nakonec díky zkratek a bloudění z toho bylo skoro 30 km. Nejprve jsme tak trošku netrefili start, takže jsme šli jako kamzíci po úzké neoficiální cestičce sotva akorát pro jednoho člověka na hranách útesů, celou dobu byl pod námi více než 10 metrový sráz dolů. Navíc tahle cestička byla plná kombinace bahna, ledu a sněhu. Po hodině trápení a strachu se v rámci diplomatických voleb rozhodneme vrátit a zkusit se najít zamýšlenou značenou turistickou trasu přes zamrzlé jezero a vrátit se skrze ni, protože jedna její část končí na pláži jezera. Tentokrát pochodujeme podél břehu jezera, s úžasem obdivujeme mohutné útesy, na kterých jsme předtím byli a konstatujeme, že to bylo přinejmenším rozumné rozhodnutí. Po nějaké té hodince na ledě nacházíme pláž a po obědě v podobě jediného balíčku sušenek který jsme měli s sebou vstupujeme lesa. Říkal jsem značená turistická trasa, že? No příliš ne teda, viděli jsme tak možná 3 cedule za celou dobu. Bloudíme lesem bez signálu, brodíme se sněhem nahoru a dolů, snažíme se hledat stopy aodhadovat cestu. Provádíme dokonce výstup do megakopce a dosažení vrcholu se oslavujeme jako kdybychom dosáhli základního kempu na K2. V Thajsku jsem se takhle ztratil v džungli a teď v zasněžené ruské tajze. Byl jsem naprosto spokojený, protože tohle přesně jsem chtěl. Známky života opět vidíme až někdy k večeru, naprosto unavení, ale spokojení. Bereme si naše bágly zpět a zase se stěhujeme, protože jak si určitě pamatujete, tak jsem omylem rezervoval ubytování na druhé straně vesnice na špatný den a hned ho zaplatil, protože bylo levné a já bych si někdy pro korunu koleno vrtal.

Po návratu do civilizace konečně zjišťujeme, co se stalo se skupinou B. Teď pochopíte, proč jsem zpětně rád já i moje játra. Seděli a "popíjeli" s ruskou rodinkou až do svítání. Probudili se kdo ví kdy. Chtěli se rozloučit, ale rodinka z nich byla tak nadšená, že je vzali s sebou na výlet vznášedlem po jezeře. Samozřejmě šli na to ruským stylem a zabalili do batůžku pár flašek vodky, které tam žáhli. K tomu všemu slečny musely (chtěly) pít mnohem víc, protože bylo 8. května - den žen a chtěly to řádně oslavit. Byli v tak dobré náladě a nechtěly skončit, že je pozvali k sobě domů, někde 80 kilometrů severně od Irkutsku. Lucie bez přemýšlení okamžitě reagovala výkřikem "DA". A tohle byl moment, kdy se naše výletní parta rozdělila na skupiny A, B, C, jelikož Vittorio se Sebastianem dostali strach a zůstali na Bajkale. Lucie s Veronikou zmizely s Jurovou rodinkou za horizontem..