Výlet na Bajkal - část čtvrtá

Na večerní debatě přeživších na Bajkalu se domlouváme, jak to uděláme dál, nemáme překladatele, je nás méně a netušíme, jestli se vůbec sejdeme všichni ve vlaku, jelikož holky odjely pryč a my nemáme ponětí kam přesně. Rozhodneme se jim věřit, že se ve vlaku objeví a naplánujeme si na další den procházku do muzea a poklidný odjezd na nádraží v Irkutsku. Následující pozdní ráno se scházíme, vyrážíme do muzea, do kterého jde nakonec jenom Vittorio. Zbytek kulturních barbarů se vydá raději nahoru na vyhlídku. Chtěli jsme poklidný návrat na nádraží že? No to se nám příliš nedaří, jelikož nikdo z nás nemluví Rusky lépe než tří leté dítě. Přes hodinu bloudíme po té šílené vesnici, snažíme se najít autobus který by nás přiblížil k nádraží, zkoušíme i znakovou řeč na řidiče, dokonce i aplikace na taxi, všechno neúspěšně. Nakonec konečně najdeme oficiální turistickou kancelář, obsluha není příliš příjemná a sděluje nám, že všechny pravidelné autobusy už jsou zaplněny. Jako zázrakem z ní po nějaké době vypadne, že zřídili ještě jeden extra navíc později večer, ale ona si teď chce jít koupit svačinu a dát cigaretu. Bez lístku nás vykopne ven, nervózně čekáme venku, jelikož víme že tam je posledních 6 míst tak akorát pro nás. Do důkladné rozcvičce venku jsme závod k pokladně vyhráli a lístky byly naše. Co si pamatuji, tak lidé za námi nebyli nadšení.

Tak akorát stíháme nákup základních zásob do vlaku na druhé straně města, kde nás autobus vyhodil a pofiderní tramvají se dostáváme na nádraží. Vlak jsme stihli, ale holky nikde. Dostáváme zprávu, že by měly nastoupit po cestě, jelikož Jura bydlí někde na trase našeho vlaku. Ok tedy, měly jsme jisté obavy, které se však zhruba po hodině vytratily, jelikož na konci chodby vidíme potácející dvě stále opilé a polomrtvé osoby. To je naše Verča s Luckou! Počkat proč má Lucie obrovský puget květin a plyšového medvěda? Vodka z nich pěkně táhne a zjišťujeme, že ještě včera pokračovaly na nefalšovanou ruskou diskotéku, ráno je čekalo probuzení vodkou a pivem společně s masem na snídani. Na to Jura bere velkého pickupa, na zadní sedačky háže samopal a flašku vodky. Upalují si to na zamrzlé jezero, kde zvládnou i zapadnout a zastřílet si ze samopalu v průběhu konzumace další vodky. Mezitím vším stihla Lucie dokonce ukrást srdce Jurového kamaráda, nikdo neví proč a jak, ale tohle je vysvětlení těch květin a plyšového medvěda.

Následuje zase typická cesta ruským vlakem, nese se v podobném duchu jako cesta tam. Kolem 3 ráno dalšího dne jsme zpět v Tomsku, naštěstí si zvládáme zavolat taxi na koleje a s vidinou krásného spánku v mé posteli nadšeně otevírám dveře mého pokoje, abych zjistil, že se mi v průběhu výletu rozbilo okno. To znamenalo, že celou dobu bylo otevřeno a v pokoji panuje Sibiřská zima. Teď chápu ten vtip, když Rus říká, že má doma -20. K ránu přibíhá moje spása - paní uklízečka, protože se ji zdálo, že z mého pokoje nějak fouká a bez rozmýšlení bere náhradní páčku, začíná se prát s oknem, za pár sekund a přesně mířených ran je po boji. Už mi nefučí do pokoje a s přáním "Spokojne noči" se snažím opět usnout. Po další hodině nekvalitního spánku se probouzím na výuku bez jediného tušení, že tohle je jeden z posledních dní kdy navštívím univerzitu.