Zůstali jsme tři (15 - 21 den)

Tolyatti - Kazaň, 11 - 12/08

Třetí týden naší cesty začíná dnes, zatímco my jsme ve městě, kde vyrobili Arkadii. Dnešní plán je poměrně jednoduchý: navštívíme muzeum vojenské techniky v Tolyatti, muzeum "Avtovaz", Lada a poté se vrátíme na silnici.

Snadné, že?

Alespoň na začátku dne tomu tak bylo. Máme dlouhou procházku parkem plným obrovských válečných tanků, letadel a největší ponorky na elektrický pohon na světě. Ruské děti lezou na kamiony a tanky, jako by to byla hra, ale pokud na to podívám z jiného úhlu pohledu musím uznat, že je to jen jiné, divné, velké hřiště. Při odchodu z muzea najdeme zaparkovaného dalšího žigula: je to zvláštní dáma, která během komunismu cestovala po celé Evropě. Umístili jsme vedle něj naše špinavé auto a udělali pár fotek. Zatímco vyjíždíme z parkoviště, zjistíme, že jsme skutečně navštívili pouze polovinu expozice, ale v žádném případě se nevracíme.

Volíme rychlý oběd a pak jdeme do Avtovazu. Je zavřeno. Muzeum, pro které jsme si prodloužili naši cestu o celkové délce 500 km, je kurva zavřené. To vše proto, že nikdo - samozřejmě - nepřemýšlel o kontrole online.

Každopádně s tím nemůžeme udělat nic, takže se vracíme zpět do auta a začínáme opět trhat asfalt.

Cíl: Kazaň. Cestou se zastavujeme v malé vesnici, abychom natočili videa a místní lidé k nám přicházejí, zvědaví, o co jde; cesta je úplně zničená a do města se dostáváme pozdě večer. Naštěstí je náš hostel v centru a my můžeme jít na pivo před spaním.

Každý z nás tráví ranní putování po městě sám, potřebujeme malou přestávku od sebe a toto místo je tak krásné, že samotná chůze nabíjí naše mentální baterie. Setkávám se s Crisem úplnou náhodou a začneme trajdat spolu a končíme na malém trhu plném starých lidí prodávajících ovoce a zeleninu. Začíná tvrdě pršet, a protože se cítím trochu nemocně a zapomněla jsem na bundu, volám tedy taxi a vracím se zpět do hostelu. Večer jdeme na večeři do pivního baru s polovičním záměrem se opít, ale po druhém pivu si uvědomíme, že celý den v autě s kocovinou není nejlepší nápad, zejména pro našeho řidiče.

Nižní Novgorod, 13-14-15/08

Kazaň opouštíme velmi pomalu; déšť opět padá a cítíme se ospalí jako malé děti.

Po nějaké době se setkáme se značkou o malém ostrově mimo silnici a rozhodneme se pro objížďku. Místo se jmenuje Ostrov-Grad Sviyazhsk, umístěný uprostřed tří řek, je jakousi pevností plnou kostelů. Jdeme kolem a kupujeme spoustu pirožků, s omluvou, že jsme ještě neměli oběd. Vítr nás bije do tváří, takže běžíme zpět k autu a pokračujeme.

Cíl: Nižní Novgorod.

Provoz nás hodně zpomalil, všichni jsme samozřejmě usnuli v autě, s výjimkou Kuby - ale pravděpodobně chtěl taky spát. Zabere nám to spoustu času, než se přiblížíme k městu, několikrát se zastavíme na krátkou přestávku a jíme chleba a hot dogy pokaždé, když musíme doplnit palivo. Měli bychom zůstat jednu noc a pak, konečně, zamířit do hlavního města Ruska, protože kluci tam nikdy nebyli. Když vyjíždíme do města, začne opět prudce pršet a Kuba jezdí jako 75letý chlap, protože nic nevidí. Navíc kamiony a auta, která míjíme hází po vlnách vodu na naše auto, a to všechno když okna jsou otevřená kvůli malému problému s kondenzací, chudák Cris dostane několik sprch. Ah, a nejzábavnější věc ze všech? Když jsme téměř ve městě, brzdy najednou přestanou fungovat a když Kuba zkusí ruční brzdu, tak taky nefunguje. Dokonalý večer dnes.

Pomalu dojíždíme do bytu, který jsme si zarezervovali, s majitelkou, která mi každých pět minut zavolá, aby se zeptala, kde jsme, a řekla nám, že si máme pohnout, i když jsem jí předtím řekla, že přijedeme pozdě.

Nevadí.

Konečně se dostaneme do bytu, vcházíme dovnitř skrze déšť, v průběhu si žena stěžuje, protože nerozumíme jediné otázce, kterou položila, a protože nedokáže otevřít pas - moje nervy jsou teď docela citlivé a ona je velmi hrubá - odchází a zjistíme, že matrace jsou úplně špinavé a nechutné. Dnes není náš den.

Když se usadíme, Ania nám řekne, že zítra odpoledne odjede do Petrohradu.

Ráno navštěvujeme místní Kreml, ale máme nulovou vůli vidět ostatní kostely a sochy, takže jdeme jen na oběd na velmi pěkném ruském místě a zůstáváme tam dlouho. Procházíme středem a navštěvujeme malý skrytý trh, kde si kupujeme staré sovětské cigarety, abychom je přivezli domů. Vrátíme se k autu a Ania si vezme batoh, spacák, matraci a odchází.

Cris a Kuba se snaží přijít na to, co se stalo s autem, opravit brzdy i rádio - netřeba říkat, že jsme tam zůstali dvě hodiny pro nic za nic, ale alespoň pěkná žena pracující v budově vedle nás přijde a začne mluvit bez přestání po celou dobu, dovolí nám jít toaletu a dá nám nějaké pirožky.

Když se oba inženýři, se kterými jsem zůstala, vzdali, konečně jedeme k mechanikovi, který nám říká, že auto bude ráno připraveno. Zarezervujeme hostel a jdeme na večeři do shisha (vodní dýmka) baru. Posraný hostel se nachází trochu mimo centrum, během noci nemůžu spát kvůli lidem křičící na chodbě, opilého člověka, který několikrát vstoupí do místnosti a tvrdí, že spím v jeho posteli a Kuba mluví ze spánku napůl v angličtině a napůl v češtině. Bezesná noc pro mě.

Když jsme vstali, doslova jsme utekli z téhle prasárny k mechanikovi, který říká, že auto je připravené. Žádáme ho, aby také opravil rádio a mezi dva kabely vložil minci o hodnotě 10 rublů. Z tohoto řešení mám trošku nahnáno, ale kluci jsou v pohodě.

Platíme a začneme řídit: po 5 minutách jsme v plamenech. Kabely hoří kvůli zkratu v rádiu. Věděla jsem to. Okamžitě vše přerušili a odpojili nadobro rádio - myslím, že budeme nadále používat JBL reproduktor po zbytek výletu.

Na dálnici, asi po hodině jízdy na nás troubí auto a ukazuje nám abychom ho následovali. Zastavíme auto za ním a vyjde chlap, který začne mluvit rusky s Kubou a Crisem, když vystoupím z auta, pozve nás všechny do restaurace v Moskvě, kde pracuje jako šéfkuchař. S radostí přijímáme a hledáme místo na Googlu: je to restaurace v 85. patře mrakodrapu v moskevském centru. Jak se to sakra stalo?! Jako vážně zastavil auto, jenom aby nás pozval! Jsme z toho nadšení a rozhodneme se, že možná nebude vhodné tam jít v pantoflech a šortkách: budeme nóbl v pondělí v noci. Zastavíme se ve Vladimiru na oběd a večer dorážíme do Moskvy.

Moskva, 16-17/08

První den v Moskvě jsme se rozhodli strávit dopoledne hledáním suvenýrů v Izmaylovo Bazaru. Taxi nás opustí na začátku parku a my jsme se pěkně prošli, koukali jsme se na staré muže, jak rybaří v řece s cigaretami v ruce a další sedící bez košile pod sluncem. V parku jsou reproduktory s hudbou, a dokonce se setkáváme s elektrárnou: pouze v Rusku najdete zasranou elektrárnu uprostřed parku. Trh je plný lidí: staří muži a ženy, kteří se snaží prodat staré věci, které se pravděpodobně nacházeli v temných koutech jejich domů, a my jsme svědky nejpodivnějšího boje: dvě staré babky křičí na sebe, protože jedena z nich položila její věci před tu druhou a pak se navzájem požduchují a fackují, dokud jedna z nich nepadne na zem. Kolem nich je dav a všichni lidé z trhu se je snaží rozdělit, teda až na jednoho muže, který přistupuje k stále stojící babce a fyzicky jí napadne. To jsou vážně bláznivé věci. Pokračujeme a procházíme trhem, kupujeme více suvenýrů, než potřebujeme - dokonce mám klobouk, protože Kuba si jeden kupoval a prodejce mě přesvědčil, abych měla svůj. Po trzích jsme uvízli v obchodním centru a hledali pěkné oblečení pro naši noc. Vrátili jsme se do hostelu úplně zničeni.

V pondělí ráno je počasí příjemné a my máme dobrou náladu. Jdeme na metro a dojedeme do centra Moskvy, abychom viděli Rudé náměstí, ale zjistili jsme, že je uzavřeno a ohraničeno ploty: takové zklamání. Vydáme se na oběd a cítíme se jako v kómatu: možná to není ten pravý den na to, abychom se trajdali. Vracíme se zpět na ubytování a odpoledne si zdřímneme, až do doby než naši přátelé Alex a Nastia - pár, který jsme se potkali během červnového výletu do Altajských hor - dorazí za námi. Bavíme se s nimi a Alex bojuje s Arkádií, když se ji snaží řídit.

Rozloučíme se s přáteli a jdeme se připravit na večer. Šéfkuchař Alex pro nás rezervoval stůl. Přicházíme dokonce trochu pozdě a na pár minut nedokážeme přijít na to, jak se dostat dovnitř mrakodrapu s názvem "OKO". Nakonec se dostaneme do 84. patra budovy a Alex pro nás osobně přijde, pozdraví nás a ukazuje cestu do 85. patra, kde je restaurace.

Vycházíme na střechu a výhled na panorama ruského hlavního města nás nechává beze slov. Jak jsme tady skončili? Arkadia nám přináší spoustu štěstí, jenom protože jsme s ní vyrazili na cestu.

Na tomto fantastickém místě máme večeři a objednáváme si co chceme jen proto, že nám Alex dal 50% slevu. Alex s námi sedí a zve nás, abychom ho kontaktovali pokaždé, když jsme v Moskvě, že nás s radostí pohostí: je vážně milý chlap, máme konverzaci napůl v ruštině, napůl v angličtině. Poté, co odejde si dáme pár drinků a jdeme spát.

Zítra konečně zamíříme do našeho posledního ruského cíle: do Petrohradu. Je to divné si uvědomit, že náš čas v této zemi se blíží ke konci po všech dobrodružstvích, kterými jsme prošli, a lidech, se kterými jsme se setkali, ale alespoň pro mě je téměř čas se vrátit domů.

Alessandra De Santis, přeložil Jakub Pavelek